Tajemné fluidum ženského aktu a podobizny

19. ledna 2010 v 18:13 | Jan Slavík
Každá doba a kultura mívá své paradoxy. Jeden z nich, který je zvlášť typický pro současnou euro-americkou civilizaci, se týká ženské bytosti. Zdůrazňuji bytosti, protože v tomto slově se potkává psýché a fysis, osobnost a její vzhled. Nuže, zatímco v intelektuálním světě i v běžné praxi našich všedních dnů se završuje hnutí za ženskou rovnoprávnost jak v rovině symbolické, tak faktické, míra zneužívání obrazů ženských bytostí v reklamě, v médiích, v erotické a zábavní mašinérii by brala dech, kdybychom už nebyli tolik přivykli… Fotografie ženy zaplavily svět, a má-li "zboží o sobě" nějakou tvář, je to tvář a tělo modelky.
Bylo by snad lákavé využít takto nabízené příležitosti k intelektuálnímu rozhořčení, asi by to však nebylo dost poctivé. Těžko přehlédnout, že jen málokterá inspirace má v umění tak dlouhou a tak nezpochybnitelnou tradici jako právě ženská postava, a zvláště ženský akt. Škodolibý člověk v této souvislosti připomene donedávna drtivou převahu mužských autorů ve výstavních síních a prohodí cosi o sociobiologické předurčenosti umělcovy fascinace ženským tělem. Budiž, postmoderní střízlivost velí připustit i takové hledisko. A přece, nelze se ubránit pocitu, že bychom ztratili příliš mnoho, kdybychom se pod vlivem zahlcujícího zneužívání ženského obrazu mediálním průmyslem změnili v totální škarohlídy.
Proč tento úvod? Proto, aby bylo zdůrazněno, že zabývat se coby fotograf klasicky pojatým ženským aktem nebo podobiznou vyžaduje v naší době odvahu. Málokterá jiná epocha totiž zřejmě přinášela tolik ohrožení pro tu stránku uměleckých kvalit, která se dá počítat k nejprůkaznějším již od antiky: pro stránku míry. Je odvážné nepodlehnout lákadlům formální experimentace, nabízené dnešní technikou, je odvážné odolat svádění komerční tvorby, je odvážné v tom či onom směru nepřekročit míru a neztratit se sám sobě pod tlakem módních proudů. Lev Pavluch tuto odvahu v sobě našel a vytrval v duchu dávné Aristotelovy výzvy: chceš-li něco chápat, musíš se tím zabývat. Jeho práce je neokázalá, a přitom svým zvláštním způsobem monumentální. Nejspíš právě proto, že se snaží nalézat míru a sílu čerpá z jednoduchosti. Křivky těla, podobně jako řada jiných úchvatných jevů, jsou jednoduché.
Nelze přehlédnout, že Pavluch přistupuje k námětu s okouzlením, jehož náboj bývá přirozeným východiskem tvůrčího díla. Ani tam, kde světlo a valér vykreslují jen náznak či detail (Svíce 1988, Žena II 2004), neztrácí se v jeho fotografiích živoucí přítomnost obnaženého ženského těla, které zůstává samo sebou, nemění se v přelud technické iluze ani v průhledný znak. Pavluchem představené ženy jsou zpravidla pojaté v krásném slohu a jejich zobrazení mívá poetický nebo symbolický nádech. Přesto si udržuje plnost a sílu upřímné výpovědi. V tomto jedinečném pohybu na hraně mezi poetickou stylizací a syrovou bezprostředností erotického okouzlení zřejmě spočívá jeden z význačných rysů autorova díla.
V části svých prací se Pavluch programově inspiruje historickým odkazem českého malířství, ať již dávnější barokní minulostí (Brandlovský portrét 1987), nebo tvorbou 19. století (Vnučka Josefiny 2004). Tyto souvislosti se dají najít rovněž tam, kde na ně sám autor názvem práce nijak neupozorňuje a směřují i do oblasti české secesní a symbolické malby. Ve všech případech se Pavluch se svými inspiračními zdroji setkává zejména tam, kde se střídmě uchopená věcnost a prostota námětu proplétá s patosem jeho zázračného zjevení. Barokní realismus nebo symbolismus v kontextu české secese zde tedy není zmíněn náhodou; vždyť právě v něm je napětí mezi okouzlením a střídmostí, mezi vášní a zdrženlivostí tolik typické.
Výstava, kterou dnes otevíráme, soustředila jak Pavluchova nejnovější díla, tak i fotografie z osmdesátých let. Divákům se tak nabízí příležitost sledovat vyzrávání a tříbení, jímž v průběhu zhruba dvou dekád procházelo autorovo pojetí ženského aktu nebo portrétu. V horizontálním řezu jsou práce uspořádány zhruba do třech okruhů, spojených řadou přesahů a otevírajících se i do dalších možných směrů.
Početně nejvíce zastoupený okruh zahrnuje interiérové snímky, vesměs založené na velkorysém, ale měkce odstupňovaném rozvržení světlých a tmavých ploch. Na jednom pólu této škály jsou práce soustředěné k vizuální nápovědi, k uspořádání dílčích složek do poetického celku, někdy s využitím zvláštního světelného efektu. Na druhém pólu se nacházejí díla zaměřená na otevřený, jako by očarovaný, a zároveň bezelstný pohled tváří v tvář. Tento přístup je také příznačný pro druhou oblast, portrét, víceméně v klasickém pojetí. Pavluch v něm prokazuje cit pro výběr modelu i postižení oněch momentů, které dokážou z běžného snímku vytvořit událost. Konečně třetí okruh je sestaven z exteriérových fotografií. Nejsou jen prostým "vložením námětu do přírody". Pavluchovi jde především o nalézání společného estetického jmenovatele lidské podoby a vegetativních tvarů, ve snaze využít fotografie k obdivnému pozastavení životního pohybu, jež dle současného francouzského fenomenologa Renauda Barbarase není než ztělesněným výrazem touhy.
Na závěr se tak plynule obracíme k počátku, abychom završili úvodní poznámku. Lev Pavluch patří k tvůrcům, pro něž je téma "žena" založené na okouzlení. To je však spojeno s respektem a úctou k věčnému tajemství nepoznaného. Proto v záhlaví této výstavy stojí slovo "fluidum" - neviditelná a neuchopitelná látka vyzařující tajemnou energii. Jen pokora před věčným tajemstvím ve spojení s věčnou a nekonečnou touhou přináší tvůrci umělecký dar míry. Antika s geniální jednoduchostí charakterizovala míru jako přirozenost setkání neomezeného s vymezeným. Přejme autorovi této výstavy, aby jeho okouzlení bylo bez břehů a aby jeho úcta a respekt k tajemnosti námětu vnášely do bezbřehosti tvůrčí řád - příslib dalšího díla v jeho osobitosti.
V Praze dne 4. října 2005
doc. Dr. Jan Slavík, CSc.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama