Lev Pavluch

21. ledna 2010 v 14:44
Lev Pavluch widmet sich seit ungefähr zwei Jahrzehnten ausschließlich und systematisch der Akt- und Porträtfotografie. Sein Interesse an der Kultur des Barocks mündete in ein wesentliches Kennzeichen seiner fotografischen Handschrift - das zarte "barocke" Zwielicht. Bei einigen Aufnahmen ist ein gewisses Maß an jugendstilhafter Dekorativität sichtbar und auch der "meditative Halbakt" bleibt für Pavluch ein bezeichnender Typus.
Das klassische und von modischen Trends jeder Art unabhängige Schaffen von Lev Pavluch nimmt in der gegenwärtigen tschechischen und internationalen Fotografie eine Sonderstellung ein. Die Bilder des Fotografen fesseln vor allem sensiblere Betrachter durch Schlichtheit, kultivierte Einfachheit, Reinheit des Ausdrucks und nüchterne altmeisterliche Herangehensweise.

Lev Pavluch depuis deux décennies se consacre systématiquement à la photographie et tout particulièrement au nu et au portrait. Il s'intéressait au baroque ce qui a donné naissance à l'un des principaux traits de sa facture photographique, le délicat "clair‑obscur baroque". Certaines de ses photos ont une légère touche décorative de l'Art nouveau alors que le "nu en buste rêveur" reste le trait caractéristique de son style.
L'activité créative de Lev Pavluch, classique et ne cédant pas aux tendances de la mode, occupe une place tout à fait exceptionnelle dans la production photographique actuelle tchèque et mondiale également. Les photos de Lev Pavluch par leur style sans prétention, leur simplicité cultivé, leur pureté d'expression et leur abord sobre à la manière des vieux maîtres, retiennent tout particulièrement l'attention des spectateurs réceptifs.

Lev Pavluch has for the last few decades or so concentrated systematically on the genres of photographic nude and portrait. His sustained interest in the study of Baroque culture has projected into one of the principal lines of his individual photographic style, characterized by a delicate "Baroque" chiaroscuro technique. Some of his pictures display a degree of Art-Nouveau decorativeness, and no less typically, he has been making recurrent ventures into the domain of "meditative half-length nude figure portraiture".
Lev Pavluch's classic work evolving independently from the fickle fads and trends of the day occupies a niche entirely of its own in the context of contemporary Czech and international photographic production. All in all, here is an artist whose photographs are certain to capture the attention of sensitive spectators whom they will most likely address with a message free from any ostentation, marked by serene simplicity, clarity of expression, and a moderate approach reminiscent of the old masters.

Lev Pavluch se dedica de manera sistemática y exlusiva al desnudo y al retrato desde hace dos decenios. Su interés en el estudio de la cultura barroca ha desembocado en una de las líneas principales de su original expresión fotográfica: un sutil claroscuro "barroco". En algunas de sus fotos puede advertirse cierto grado de decorativismo modernista y un rasgo característico para él permanece también un "retrato meditativo del desnudo a medias".
La obra de Lev Pavluch, de aire clásico e independiente de toda doctrina, ocupa un lugar excepcional en la actual producción fotográfica, tanto checa como mundial. Las fotos de este autor absorben la atención sobre todo de espectadores de mayor sensibilidad gracias a su naturaleza exenta de aparatosidad, junto a su modestia cultivada, expresión pura y actitud sobria que caracterizara maestros antiguos.
 

Příznivé podněty pro evropskou fotografii

19. ledna 2010 v 23:42 | Denisa Schneiderová
Komorní tvorba pražského fotografa Lva Pavlucha, žáka malíře, filozofa a historika umění prof. Aloise Pitrmanna, je naprosto nadčasová, o to již dnes není pochyb. Je založena na ojedinělém cítění autora a jeho schopnostech dokonale pochopit psychiku modelky a její momentální duševní rozpoložení. Proto dosahuje velice atraktivního, idealizovaného výsledku v rámci své touhy po absolutní kráse.
Studijní zájem o barokní kulturu vyústil do jedné z hlavních linií Pavluchova fotografického rukopisu - jemného "barokního" šerosvitu. U řady snímků je patrná určitá míra secesní dekorativnosti, ale nejpříznačnějším typem zůstává "půlaktová meditativní podobizna", kdy dominuje síla výrazu při propojení klasické podobizny a decentního půlaktu.
V současné převažující výtvarné produkci experimentální či rádoby avantgardní fotografie zaujímá konzervativní, klasická a na jakýchkoli trendech nezávislá tvorba Lva Pavlucha výjimečné postavení. Jako jeden z mála našich umělců navazuje na odkaz nejvýznamnějších tvůrců černobílého fotografického aktu (Zycha, Drtikola, Borovičky, Stibora, Kuščynského). Některými kritiky a historiky výtvarné fotografie jsou jeho dosavadní práce považovány za uměřený a vkusný protipól efektních, křiklavých a tvrdých snímků většiny známých českých fotografů, což ovšem zdaleka není způsobeno jen důsledným a výhradním využíváním přírodního osvětlení. Pavluchova díla vynikají kultivovanou jednoduchostí, někdy až cudnou jemností, čistotou výrazu, harmonickou rovnováhou intelektuálního poselství, citu a estetického působení. Střídmý staromistrovský přístup upoutává zvláště citlivější diváky - náročnější ctitele výtvarného umění.
Samostatně začal Lev Pavluch vystavovat v polovině devadesátých let (SRN), v České republice svou tvorbu prezentuje od roku 2002. Dosud nejrozsáhlejší přehlídka aktů (v pražském klubu Golem, 2005) přinesla nejuznávanější díla vytvořená v období 1985-1989 a zároveň i výběr z autorovy druhé tvůrčí etapy po roce 2000. Galerie ve Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze-Žižkově se stala dějištěm poslední významné prezentace fotografovy tvorby (podzim 2005) s názvem "Tajemné fluidum ženského aktu a podobizny".
Pavluchovy kompozice nalezneme především v galeriích zaměřených pouze nebo přednostně na malbu, což je logické vzhledem k malířskému vyznění některých snímků. Jeho tvorba však přináší vítané podněty i v evropském kontextu, neboť v posledních desetiletích jsme marně čekali na vzácný případ uměleckého fotografa, jenž by svou původností potvrzoval historií prověřenou pravdu: skutečně moderními se můžeme stát tehdy, jdeme-li vlastní cestou bez ohledu na dočasné módní směry a vlivy.

V Berlíně dne 10. ledna 2010
Denisa Schneiderová, Ph.D.

Tajemné fluidum ženského aktu a podobizny

19. ledna 2010 v 18:13 | Jan Slavík
Každá doba a kultura mívá své paradoxy. Jeden z nich, který je zvlášť typický pro současnou euro-americkou civilizaci, se týká ženské bytosti. Zdůrazňuji bytosti, protože v tomto slově se potkává psýché a fysis, osobnost a její vzhled. Nuže, zatímco v intelektuálním světě i v běžné praxi našich všedních dnů se završuje hnutí za ženskou rovnoprávnost jak v rovině symbolické, tak faktické, míra zneužívání obrazů ženských bytostí v reklamě, v médiích, v erotické a zábavní mašinérii by brala dech, kdybychom už nebyli tolik přivykli… Fotografie ženy zaplavily svět, a má-li "zboží o sobě" nějakou tvář, je to tvář a tělo modelky.
Bylo by snad lákavé využít takto nabízené příležitosti k intelektuálnímu rozhořčení, asi by to však nebylo dost poctivé. Těžko přehlédnout, že jen málokterá inspirace má v umění tak dlouhou a tak nezpochybnitelnou tradici jako právě ženská postava, a zvláště ženský akt. Škodolibý člověk v této souvislosti připomene donedávna drtivou převahu mužských autorů ve výstavních síních a prohodí cosi o sociobiologické předurčenosti umělcovy fascinace ženským tělem. Budiž, postmoderní střízlivost velí připustit i takové hledisko. A přece, nelze se ubránit pocitu, že bychom ztratili příliš mnoho, kdybychom se pod vlivem zahlcujícího zneužívání ženského obrazu mediálním průmyslem změnili v totální škarohlídy.
Proč tento úvod? Proto, aby bylo zdůrazněno, že zabývat se coby fotograf klasicky pojatým ženským aktem nebo podobiznou vyžaduje v naší době odvahu. Málokterá jiná epocha totiž zřejmě přinášela tolik ohrožení pro tu stránku uměleckých kvalit, která se dá počítat k nejprůkaznějším již od antiky: pro stránku míry. Je odvážné nepodlehnout lákadlům formální experimentace, nabízené dnešní technikou, je odvážné odolat svádění komerční tvorby, je odvážné v tom či onom směru nepřekročit míru a neztratit se sám sobě pod tlakem módních proudů. Lev Pavluch tuto odvahu v sobě našel a vytrval v duchu dávné Aristotelovy výzvy: chceš-li něco chápat, musíš se tím zabývat. Jeho práce je neokázalá, a přitom svým zvláštním způsobem monumentální. Nejspíš právě proto, že se snaží nalézat míru a sílu čerpá z jednoduchosti. Křivky těla, podobně jako řada jiných úchvatných jevů, jsou jednoduché.
Nelze přehlédnout, že Pavluch přistupuje k námětu s okouzlením, jehož náboj bývá přirozeným východiskem tvůrčího díla. Ani tam, kde světlo a valér vykreslují jen náznak či detail (Svíce 1988, Žena II 2004), neztrácí se v jeho fotografiích živoucí přítomnost obnaženého ženského těla, které zůstává samo sebou, nemění se v přelud technické iluze ani v průhledný znak. Pavluchem představené ženy jsou zpravidla pojaté v krásném slohu a jejich zobrazení mívá poetický nebo symbolický nádech. Přesto si udržuje plnost a sílu upřímné výpovědi. V tomto jedinečném pohybu na hraně mezi poetickou stylizací a syrovou bezprostředností erotického okouzlení zřejmě spočívá jeden z význačných rysů autorova díla.
V části svých prací se Pavluch programově inspiruje historickým odkazem českého malířství, ať již dávnější barokní minulostí (Brandlovský portrét 1987), nebo tvorbou 19. století (Vnučka Josefiny 2004). Tyto souvislosti se dají najít rovněž tam, kde na ně sám autor názvem práce nijak neupozorňuje a směřují i do oblasti české secesní a symbolické malby. Ve všech případech se Pavluch se svými inspiračními zdroji setkává zejména tam, kde se střídmě uchopená věcnost a prostota námětu proplétá s patosem jeho zázračného zjevení. Barokní realismus nebo symbolismus v kontextu české secese zde tedy není zmíněn náhodou; vždyť právě v něm je napětí mezi okouzlením a střídmostí, mezi vášní a zdrženlivostí tolik typické.
Výstava, kterou dnes otevíráme, soustředila jak Pavluchova nejnovější díla, tak i fotografie z osmdesátých let. Divákům se tak nabízí příležitost sledovat vyzrávání a tříbení, jímž v průběhu zhruba dvou dekád procházelo autorovo pojetí ženského aktu nebo portrétu. V horizontálním řezu jsou práce uspořádány zhruba do třech okruhů, spojených řadou přesahů a otevírajících se i do dalších možných směrů.
Početně nejvíce zastoupený okruh zahrnuje interiérové snímky, vesměs založené na velkorysém, ale měkce odstupňovaném rozvržení světlých a tmavých ploch. Na jednom pólu této škály jsou práce soustředěné k vizuální nápovědi, k uspořádání dílčích složek do poetického celku, někdy s využitím zvláštního světelného efektu. Na druhém pólu se nacházejí díla zaměřená na otevřený, jako by očarovaný, a zároveň bezelstný pohled tváří v tvář. Tento přístup je také příznačný pro druhou oblast, portrét, víceméně v klasickém pojetí. Pavluch v něm prokazuje cit pro výběr modelu i postižení oněch momentů, které dokážou z běžného snímku vytvořit událost. Konečně třetí okruh je sestaven z exteriérových fotografií. Nejsou jen prostým "vložením námětu do přírody". Pavluchovi jde především o nalézání společného estetického jmenovatele lidské podoby a vegetativních tvarů, ve snaze využít fotografie k obdivnému pozastavení životního pohybu, jež dle současného francouzského fenomenologa Renauda Barbarase není než ztělesněným výrazem touhy.
Na závěr se tak plynule obracíme k počátku, abychom završili úvodní poznámku. Lev Pavluch patří k tvůrcům, pro něž je téma "žena" založené na okouzlení. To je však spojeno s respektem a úctou k věčnému tajemství nepoznaného. Proto v záhlaví této výstavy stojí slovo "fluidum" - neviditelná a neuchopitelná látka vyzařující tajemnou energii. Jen pokora před věčným tajemstvím ve spojení s věčnou a nekonečnou touhou přináší tvůrci umělecký dar míry. Antika s geniální jednoduchostí charakterizovala míru jako přirozenost setkání neomezeného s vymezeným. Přejme autorovi této výstavy, aby jeho okouzlení bylo bez břehů a aby jeho úcta a respekt k tajemnosti námětu vnášely do bezbřehosti tvůrčí řád - příslib dalšího díla v jeho osobitosti.
V Praze dne 4. října 2005
doc. Dr. Jan Slavík, CSc.
 


Žena – věčná inspirace umění

19. ledna 2010 v 18:05 | Vlastimil Vinter
Tato myšlenka, která se též stala názvem jedné knihy, je odvěkou pravdou od dávných dob vzniku člověka jako myslícího tvora, schopného také tvořivého projevu. Jeho pojetí výtvarného zobrazení ženy - od původního vyjádření její biologické funkce jako uchovatelky rodu přes antický ideál tělesné krásy, znovuvzkříšený renesancí po mystickém oduševnění krásných madon gotiky, a v obměnách prezentovaný opulentním barokem a štíhlou elegancí klasicismu - dospělo kolem poloviny 19. století do etapy realistického estetického pohledu. Právě v tomto čase zaznamenáváme počátky fotografie jako technického prostředku, umožňujícího objektivem zachycovat objektivní skutečnost viděného. Snímek jako dokument nebo zafixovaná vzpomínka se dál vyvíjel ve svém užití i účelu a fotografie se postupně stala i součástí výtvarného umění. Nepostrádá ani téma krásy žen a máme i u nás do současné doby již celou řadu klasiků a dalších vynikajících autorů fotografie ženského aktu.
Svou tvorbou se do tohoto užšího oboru zařazuje také Lev Pavluch. Kromě technických poznatků a zkušeností, kterých nabýval již od záliby fotografovat v raném mládí, má ke své práci též teoretické uměleckohistorické a estetické vysokoškolské vzdělání. Ještě předtím ho však pro toto zaměření získal akademický malíř a umělecký historik Alois Pitrmann (1911-1986), jehož působení mělo pro další vývoj tehdejšího studenta rozhodující význam.
Námětem Pavluchových prací jsou výhradně ženské akty, poloakty a portréty. Za výrazový prostředek si záměrně zvolil tradiční černobílou fotografii a ke stylu jeho tvorby patří některé zásadní rysy, které důsledně dodržuje: Snímky prezentuje v jednotném formátu 29 x 20 cm. Všechny záběry komponuje na výšku. Fotografuje pouze v přirozených světelných podmínkách, ke kterým někdy připouští světlo svíčky či ohně. Při práci s modelem se ostražitě vyhýbá strojenému pózování a dbá na to, aby výsledné působení obrazu vyznělo co nejpřirozeněji a přitom vyslovilo i eventuální obsahový smysl nebo záměr.
Autor fotografuje uvnitř i v exteriérech. Zmíněné regule ovšem znamenají zvýšenou náročnost pro fotografa a jeho model i pro vlastní tvůrčí postup. Aby se vyhnul ostrým kontrastům světla reflektorů, jimiž lze dle přání a potřeby manipulovat, je zas odkázán na danost lokálního prostředí a jeho přirozených světelných podmínek, které možno vyhledat, jich využít, ale nikoliv je modifikovat nebo vytvořit. Snímky aktů Lva Pavlucha modeluje rozptýlená světelná atmosféra, jež měkce objímá ladné tvary a objemy dívčích a ženských těl i tváří a dodává jim poetické ladění. Často celkový výjev přechází do šerosvitu, kterého s tak emocionální účinností užívali někteří z proslulých starých mistrů malířství, jako byl Rembrandt a další. Našeho autora inspirovali jako znalce dějin umění i jiní malíři určitou příbuzností projevu, ne však k replikované interpretaci konkrétních námětů, ale spíše k dodatečnému nazvání již hotových fotografií, jak dokládají snímky Brandlovský portrét, V correggiovském světle, Spící Florenťanka, Pocta Renoirovi, Vnučka Josefiny - rozuměj Mánesovy.
Řadě svých uměleckých fotografií dává Lev Pavluch určitý alegorický, symbolický nebo jiný duchovní obsah, někdy již se záměrem při pořizování a kompozici snímku, jako je tomu například u děl Souznění (Hřbitovní námluvy), Funerální secese, nebo až při volbě názvu dokončené a hotové práce. Náhodnou shodou okolností se může někdy stát i kuriózní příběh, který připomíná Antonioniho film Zvětšenina. Nedávno šel autor fotografovat akt na místo smrti českého krále Václava IV. do Kunratického lesa. Na mírně osvětleném pozadí jednoho ze snímků se objevila tvář zarostlého muže, evokující možný a pravděpodobný výraz této historické osobnosti v okamžiku nastupujícího záchvatu mrtvice. Zvědavost Pavluchovi nedala a při nejbližší příležitosti se jel na místo znovu podívat. Uvedenou vizuální konfiguraci ovšem nenalezl. Kompozici proto nazval Duch Václava IV. Trochu tajemna vkládá autor i do některých jiných prací, někdy též s ohledem na vnější souvislosti, jako tomu bylo při jeho výstavě v prostorách restaurace s temně romantickým názvem Nosferat, jež se konala v Praze roku 2003.
Lev Pavluch jen zřídka používá doplňkových atributů, například důvodně v díle nazvaném Magický vějíř. Ten je památkou po jeho babičce a černou barvou kontrastuje s blond vlasy manželky; někdy přijde ke slovu draperie. Pozadí u interiérových snímků je většinou neutrální a spíše tmavé, prostředí jen občas blíže identifikovatelné či charakterizované. Hlavní pozornost je vždy věnována komponovanému pohledu na pozici těla či výraz tváře podobizny, jenž je důležitý i při celkovém záběru aktu. Jen ojediněle je mu námětem detail, například který byl mottem a názvem jeho výstavy v pražské galerii U Knihomola v roce 2002 "Cesta na vrchol" - jako podobenství.
V tematice exteriérových snímků nehledá autor přírodní motivy ve smyslu pouhé kulisy, ale spatřuje v nich součást obsahového zaměření celkového námětu, který bývá vyjádřen pojmenováním (např. V lůně přírody), nebo jako dekorativní a přitom přirozenou, reálně existující estetickou složku výsledného obrazu, jako je tomu například u fotografií s názvem Vegetace nebo Stíny z Botticelliho. Nesetkáváme se s ničím jen formálním, samoúčelným. Ze všech autorových prací je zřejmý tvůrčí rozmyslný záměr, cit pro duchovní náplň a smysl pro výtvarný řád.
Lev Pavluch se zúčastnil řady společných výstav a měl od poloviny devadesátých let do loňského roku sedm výstav samostatných, z toho první dvě v Německu. Jak potvrzuje autorova současná prezentace v klubu Golem ("Výběrová kolekce 1985-2004"), jeho díla k nám promlouvají poselstvím a výzvou k hlubokému pocitu a prožitku z čisté krásy ženského těla i tváře a jsou nesporně na poli umělecké fotografie podstatným a přínosným obohacením naší soudobé výtvarné kultury.
V Praze dne 2. března 2005
PhDr. Vlastimil Vinter, CSc.

Předvánoční zamyšlení nad fotografiemi Lva Pavlucha

25. prosince 2008 v 19:25 | Ladislav Novotný

Už téměř dvě desetiletí jsme zahlcováni záplavou rozmanitých snímků uměleckých aktů, většinou dodatečně upravovaných počítačovou technikou. Pokud někdo odolá pokušení své fotografie "vylepšovat", přistupuje většinou ke svému tématu s tvrdošíjným úmyslem přijít s neotřelým stylem, nebo alespoň nápadem, který se budoucím divákům zaryje do mysli, či ještě lépe až do podvědomí, trochu na způsob úspěšné reklamy.
V tomto neúprosném komerčním klimatu mne stále více oslovují jednoduché, neupravované a především jemné a kultivované, převážně černobílé kompozice Lva Pavlucha, který vyrostl na fascinujícím odkazu klasiků české fotografické tvorby 20. století, ať už to byl František Drtikol, jenž se však na rozdíl od Pavlucha nezříkal osvětlování objektů umělým světlem, nebo všestranný Josef Sudek, jehož čistota výrazu má dle mého názoru k Pavluchově tvorbě blíže. Poetická díla pana "lva české fotografie", jak výstižně zaznělo na jedné z vernisáží, mají něco, co drtivá většina moderní výtvarné produkce postrádá: klasickou výrazovou průzračnost, dokonalou jednotu formy a obsahu, tzn. citlivou a neskonale jemnou modelaci tvarů přírodním světlem, širokou škálu šedých tónů, promyšlený a procítěný kompoziční řád, sloučení intelektu s citem a obdivem ke kráse ženského těla i duše.
Pavluch se chápe modelu jako člověk člověka, nikoli jako rutinní tvůrce objektu. Toto duchovní pojetí tvorby aktů pociťuji také na snímcích, kde je obličej ženy uchován v přítmí, nebo dokonce i na torzech, což se zdá být na první pohled nepochopitelné. Fluidum autorovy osobnosti však nutně vstupuje do jeho fotografických obrazů, jejichž hodnota a trvalé poetické vyznívání opět potvrzují odvěkou pravdu v duchu přísloví "méně je více"; v tomto případě - "cit pro věc" je mnohem více než jakýkoli, byť sebedůraznější, ale vtíravý formální efekt, černobílé provedení či barevná uměřenost více než kýčovitá přebarvenost, jednoduchost více než složitost, klasičnost více než zdánlivá modernost, setrvání u osvědčeného více než experimentování za každou cenu.
To je poselství, jež nám tento komorní a neokázalý fotograf přináší, a které tím více vnímáme v době adventní.

V Praze dne 15. prosince 2008
PhDr. Ladislav Novotný


Hledám klasický, dnes velmi vzácný typ modelky

18. září 2008 v 11:38 | Lev Pavluch
Současné trendy v oblasti modelingu, kterým většina dívek podléhá, nesouzní s mým estetickým vkusem. Proto zde uvádím své základní představy - modelka musí mít tyto vlastnosti a musí být obdařena následujícím vzhledem:
Dlouhé nebo alespoň polodlouhé vlasy, ideální by bylo přirozené (neupravené) ochlupení v podpaží i ohanbí (barva kadeří jakákoli, vzhledem k tmavému pozadí jsou vhodnější světlé tóny). Postava dle dnešních měřítek plnoštíhlá (kulaté a jemné tvary), proporce ve prospěch boků a prsou (šíře boků musí přesahovat šíři ramen, poprsí adekvátní postavě nebo mírně nadprůměrné), nohy silnější (mohutnější stehna a zakulacená nekostnatá kolena). Na výšce postavy nezáleží, na váze také ne. Pleť jemnější, především v obličeji bez kazů. Tetování a piercing nežádoucí. Naopak tradiční evropské líčení a šperky (náhrdelníky, náramky a náušnice) přijímám, někdy dle dohody i vítám.
Ohledně vlastností je ideální člověk s pozitivním vztahem k výtvarnému umění, bez předsudků a bez přehnaného studu; jistá míra cudné zdrženlivosti je však naopak vhodná. Tato složka totiž posiluje obsahové (duševní) vyznění mých meditativních půlaktových podobizen. Rád bych s každou spolupracovnicí sdílel přesvědčení, že klasický akt je jednou z nejkrásnějších a nejhodnotnějších disciplín výtvarného umění.
Bude-li některá z vás mít pocit, že popsaným představám vyhovuje, určitě se ozvěte. Moje fotografická práce není výdělečná (odmítám přijímat zakázky), tvořím svobodně a nezávisle pouze kvůli samotnému vzniku výtvarných hodnot a případné prezentaci na výstavách - dle přání modelek, s nimiž spolupracuji na recipročním základě: za pár hodin jejich času obdrží s určitým časovým odstupem ta nejlepší společně vyhotovená díla, zvu je na výstavy atp. Jde tedy výhradně o prestižní záležitost a seberealizaci (i modelek).

Výstavy

16. září 2008 v 13:19 | soupis
kolektivní
1) Fotoklub Svazu českých fotografů při Městské stanici mladých techniků, Praha, 1986
2) Klub Na Petynce (výstava Fotoklubu SČF při MSMT), Praha, 1989
3) Salon československé fotografie, PKOJF, Praha, 1989
samostatné
1) Photozentrum Schott, Straubing (SRN), 1995
2) Minigalerie Hartmann, München (SRN), 1997
3) Galerie v knihkupectví Carpio (s poezií M. Huleho), Třeboň, 2002 ("Krajina Tvého těla")
4) Galerie U Knihomola (souborná, z let 1985-2001), Praha, 2002 ("Cesta na vrchol" - průvodní slovo Mgr. Pavel Scheufler)
5) Galerie v restauraci Nosferatu, Praha, 2003 ("Se Lvem Pavluchem do Nosferatu")
6) Galerie v prodejně Foto Škoda (palác Langhans), Praha, 2003
7) Vinohradské kavárenské divadlo, Praha, 2004 ("Dívka a žena v exteriéru")
8) Klub Golem, Praha, 2005 ("Výběrová kolekce 1985-2004" - průvodní slovo PhDr. Vlastimil Vinter, CSc.)
9) Galerie Vikadlo Žižkov, Praha, 2005 ("Nejnovější tvorba Lva Pavlucha v žižkovské galerii")
10) Minigalerie v prodejně ČTK Photo, Praha, 2005
11) Galerie ve Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově, Praha, 2005 ("Tajemné fluidum ženského aktu a podobizny" - průvodní slovo doc. dr. Jan Slavík, CSc.)
12) Stálá expozice v kavárně a vinném baru Dolce Vita, Praha, 2007


Literatura

16. září 2008 v 13:17 | soupis
red.: Lev Pavluch v Třeboni (Foto-video 7-8/2002, s. 18)
Hana Hosnedlová: Jak se fotograf a básník našli v Krajině tvého těla v Carpiu
(Českobudějovické listy, roč. 11, č. 162, 15. 7. 2002, s. 22)
red.: Cesta na vrchol (Foto-video 9/2002, s. 48-53)
Radovan Havránek: Životní téma: žena a její tělo (Fotografie magazín 12/2002, s. 54)
red.: Se Lvem Pavluchem do "Nosferatu" (Foto-video 4/2003, s. 33)
Akty - tentokrát Lev Pavluch, 10 fotografií formátu A3 signovaných autorem (vydalo nakladatelství Brabapress '93, s. r. o., ve spolupráci s Centrem digitálního tisku, Praha 2003)
Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2003 (Pau-Pop; 12. svazek; Výtvarné centrum Chagall), encyklopedické heslo, s. 63-64, Ostrava, 2003
red.: Kolekce aktů (Fotografie magazín 3/2005, s. 3)
red.: Lev Pavluch - Výběrová kolekce 1985-2004 (Foto-video 5/2005, s. 58)
red.: Lev Pavluch (Ateliér 11/2005)

Kam dál